Abychom mohli být na cestě co nejdéle a zbylo nám po návratu ještě na zahrádku, víc o svých investicích přemýšlíme a zkoumáváme způsoby, jak ten život trochu hackovat.

Bydlení

Protože máme obytnou dodávku, neřešíme spaní po hotelech ani hostelech. Spíme na divoko. Pokud k životu nepotřebujete komfort teplé sprchy, dělejte to taky tak. Tu si navíc můžete dát i kamioňáků. O tom, jak hledáme místa si můžete něco přečíst tady a tady najdete mapičku s našimi spacími místy. Inspirovat se můžete i mapkami dalších cestovatelů jako Víťa Válka, Sleepin4wheel nebo Wild camping tips. Poslouží vám i apky jako Park4night nebo Parkings, kde najdete stellplatzy = spaní spolu s dalšími obytkářemi a občas i servisem v podobě kontejnerů na odpadky, toalet a vody. Mimochodem, noc v kempu stojí i s kartičkou ACSI okolo 20 euro v těch lepších kempech. Krát 75 dnů na cestě. Jednoduchá matematika.

Výjimkou bylo Maroko, kde jsme všechny noci strávili po kempech. Ceny se pohybují v průměru okolo 50 dirhamů/5 eur na noc pro 2 lidi a auto. Nejdražší byl kemp v Chefchaouenu, kde stál 9 euro/90 dirhamů. Na některých se dá spát i skoro zadarmo, resp. za pár drobných do kapsy hlídačovi parkoviště.

Vaření

Vaříme hodně. Máme desetikilovou plynovou bombu a trojplotýnkový vaříč. Bohatě by ale stačily plotýnky 2. Snídáme nedoslazovaný musli, ovesnou kaši s vločkami a křížalami z opavských jablek, vajíčka se zeleninou nebo bagetu s něčím. K obědu od různých druhů těstovin a kuskusů, přes ratatouille, saláty, čočky a zeleniny na marocký způsob s mátou nebo koriandrem, rýži s různými omáčkami. Večeříme na střídačku saláty, grilovnaný maso a zeleninu, těstoviny, co zbyly od oběda, sýry a bagetu, hummus se zeleninou. Překvapivě jíme docela pestře. Základem jídelníčku jsou vajíčka a snažíme se tam dostávat i větší množství zeleniny, kterou nahrazujeme těstoviny. A když už jsme otrávení, zajdeme na paellu, tapas a občas i na ně úplně zdravou sváču do hladových oken. Mekáčům a dalším se vyhýbáme, a když už potřebujeme akutně net (nebo záchod), dáme si tam maximálně zmrzku nebo kafe.

V Maroku jsme poznali sympatické Brity, kteří mají Instagram plný báječných veganský receptů – Victoria’s creative kitchen.

Nákupy

Asi to bude trochu legrační, ale často nakupujem v Lidlu. Je to tam rychlý a cenově zelenina vychází daleko lépe než v jiných obchoďácích. Třeba kilo cuket vyjde na 59 centů. v Carrefouru ale zase frčí 2 ks za cenu jednoho nebo 3 s velkou slevou. U konzerv s tuňáky či jinými rybičkami to je příjemný. Mercadoně se vyhněte, nic tam nemají.

Ve Francii jezdíme do Carrefourů. Jsou tak obrovské, že nevíte, kam dřív skočit, ale mají obstojnou wifinu. V zelenině mají pultík se vším za 1 euro. Třeba svazek chřestu, různé saláty, kilo pomerančů. Nakoupíte tu líp než v Lidlu. Víno za 2 eura tu chutná líp než ledas jaké u nás za 150 Kč. A ty sýry! Za 1-1,5 eura koupíte kozí, Brie i Colombier. Obloukem objeďte Aldi.

V Itálii (na severu a severním pobřeží) mají všechno tak drahý, že je skoro jedno, kam půjdete. Půlku chleba za 2 éčka koupíte v Lidlu i v Primii. Seženete tu ale zase Barilly za 60 centů, De Cecco za 80 centů a báječný čerstvý pesto za 1,5 eura.

V Bulharsku se vyhněte Supermarketu, protože všechny vypadají, jak kdyby je někdo vykrad a nic tam nemají (žádná zelenina / ovoce). Bodoval u nás Kaufland nebo Auchan – doporučujeme udělat větší nákup tady a zeleninu kupovat u kiosků. Lidl taky není zlej, mají podznačku s lokálními produkty.

V Polsku nám přišel Kaufland taky nejlepší volbou kvůli lokálním produktům a v Rumunsku jsme taky.

V Pobaltí jsme žádného favorita nenašli, na druhou stranu skoro jsme tu nenakupovali.

Voda

V Portugalsku je voda u pláží na každém rohu. nemáme na mysli sprchy, ale kohoutky s vodou, kde můžete vodu dočerpat. U benzínek to jde občas taky, Repsolky mají vodu přístupnou zadarmo, jiné benzínky obytkáře nevidí rádi a v pravidlech mají, že vodu si brát nesmí. Respektujte to. Naopak řetězec obchodů Intermarché má skoro v každém (i menším) městě speciální program pro dodávky. Čítá to pračky, vodu a výpust odpadu zadarmo. A můžete tam strávit i 48 hodin, jestli potřebujete.

Ve Španělsku je voda u benzínek k dočerpání také zadarmo. Jen Cepsy mají 5 minut čerpání vody za 1 euro. My jezdili k Repsolu, kde měli i (většinou) levnější naftu nebo k Shellce. V Itálii i ve Francii jsme pak čerpali vodu různě a také zadarmo – u benzínky, na parkovišti v Cinque Terre, u parku, u rodinek v minikempech/stellplatzech. V Rumunsku a Bulharsku mají vodu často na benzínkách rozbitou, v Rumunsku jsme nenašli žádnou funkční vodu, na druhou stranu mají všude spoustu pramenů přímo u silnic.

Vody mame 12 litrů ve velkém kanystru, 3 litry v Rozárčině a různé velikosti barelů od pitné vody (skládací barel nám praskl). S mytím nádobí i nás nám to vystačilo na cca 5 dnů, když jsme šetřili, tak i na týden.

Jen pozor, voda spíš není pitná než jo. Pitnou z ní děláme převařením na čaj a kávu, jinak pijeme kupovanou v několikalitrových barelech.

Dálnice

Ve Španělsku je velká část dálnic neplacená, v Německu jsou všechny zatím zadarmo, ve Francii, Itálii i Maroku platíte podle ujetých úseků. Těm jsme se vyhnuli, protože to vychází docela draho. Frantíci dodávku řadí do druhé kategorie a jednou jsme omylem platili 2,5 eura za 10 km. Nejenže tím ušetříte (peněz, času většinou ne), ale hlavně vidíte mimo dálnici tu opravdickou zemi. Projíždíme městy, vesnicemi, kopcovitou krajinou i těsně kolem moře. Občas je to trochu o nervy, serpentýny, úzký uličky v italským městech na pobřeží, velký města jako Nice v noci s obříma křižovatkama nebo leguáni na silnicích ve Španělsku, ale stojí to za to. Většinou to na kilometry vychází na stejno. Jen na dálnici máme lepší spotřebu (8,2 l oproti 10 v kopcích v Cinque Terre). V Portugalsku je to podobné jako ve Španělsku – část je zpoplatněná, část ne. Dají se příjemně objet. Jen před Lisabonem jsme si nenechali ujít zážitek projet se po nejdelším (17 kilometrů dlouhém), mostě v Evropě Vasco de Gamma, za což jsme zaplatili necelých 13 eur.

Výjimkou jsou pro nás země, kde je doprava bláznivá a ne úplně komfortní. Jízda po dálnici v Maroku vychází optimálně i po započítání nejedné vyhrocené situace během jízdy mezi místňáky. A jsou levnější než ve Francii nebo Itálii (km vychází cca na 1 Kč). V Rumunsku stojí na týden 6 eur a ušetříte si hodně, opravdu hodně stresu. A v Bulharsku známku potřebujete na skoro všech rychlostních silnicích. Kupovali jsme ji hned na hranicích a stála nás 10 euro na týden.

Parkování

Cestování přírodou je jedna věc, ale města jsou věc druhá. Nemusíte nutně najít a vyfotit každou sochu, stačí se jen procházet a dát si dobrý kafe. To musíte ale nejdřív zaparkovat. S obytkou to může být oříšek kvůli “mytomuříkámešikanování” výškovému omezení (projedem nejníž 2,5 metru) nebo přímo zákazům vjezdu/parkování obytkám. Projíždění často úzkými uličkami nacpaných měst není hračka, většinou se ale i tak dá najít parkování zadarmo. Ušetříte tím třeba i 5-6 éček a nestresujete se včasným příchodem. Občas to ale za ten stres vynaložený při hledání nestojí, tak to zalomíme i na placený.

Sladkosti a zbytečnosti

Protože nás na cestě vystresuje jen pomalý internet (a i na to už si zvykáme), snížila se i naše potřeba cpát do sebe čokoládu, čokoládový tyčinky, čipsy a jiný nesmysly. Na cestě jsme chtěli trochu utužit nejen duši, ale i tělo, tak sekáme dobrotu. O výživě na cestách píše blog Petr Novák, jeden z autorů Travel Bible, a i v “božím” článku toho dost najdeme. Voda a vejce jsou základ.