Uteklo to. Nejrychlejších 5 měsíců, co jsme zažili. A to jsme toho tolik zažili!

Na cestě jsme strávili 153 skvělých dnů.

Najeli jsme 16 875 km.

A nachodili 988 km, to je 6,5 kiláku každý den.

Náš rekord je 32,5 km v Národním parku Jasmund na Rujáně.

Navštívíli jsme 17 zemí.

Projeli jsme kousek Itálie a Alpy ve Švýcarsku a Rakousku, navštívili Rujánu v Německu, potloukali se celým pobřežím Francie a Španělska, zamilovali se do Portugalska, naučili se smlouvat v Maroku, otočili se na Gibraltaru, prošli se po okruhu F1 v Monaku, prosvištěli Belgií a Holandskem, připomněli si druhou světovou v Polsku, prohlédli si betonové krásy v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a vrátili se ve zdraví do Čech. Jen do Běloruska nás nepustili, víza nemusíte mít jen při cestování přes letiště v Minsku. Další články o Polsku a Pobaltí přibudou během týdne. Hurá.

Díky zdravější stravě a pravidelnému pohybu jsme zhubli 14 kg.

Nafotili a natočili jsme celkem 581 GB fotek a videí. Jo, spoustu jich nemáme zpracovaných.

A jen jednou jsme se chtěli vrátit. Ale doopravdu vlastně ne.

Kolik co stálo

Náklady jsme měli na život nižší než v Praze. Nepočítáme do toho ale počáteční investici do auta a pojištění. Jen a pouze náklady na cestě, se kterými je možné ještě klesat níž další optimalizací. Koukněte.

41 858 Kč za jídlo pro 2 lidi

To je 274 Kč na den pro oba. V restauracích jsme jedli skoro pořád jen v Maroku, protože jejich kuchyně je úžasná a ve starých medinách ve srovnání s Čechami i o dost levnější. Na trhu v Kénitře jsme za výbornou rybí tažinu a 2 další velká jídla zaplatili okolo 200 Kč i s pitím. V Portu jsme zašli k místním na tradiční Francesinhu a výborné jehněčí za 13 eur, ve Španělsku nás paela a tapas stály 29 eur. V talinské čtvrti Telliskivi jsme zašli na skvělou kachnu za 5 eur v rámci denního menu.

Do restaurací jsme chodili spíš výjimečně a převážně vařili. Ale místní tradiční laskominy jako třeba portugalské jezuitky nebo pudinkové košíčky jsme si ujít nenechali. Vařili jsme hodně z čerstvé zeleniny, vajíček, kuskusu. Maso, ačkoli bylo například v Portugalsku levnější a chutnější než u nás, jsme kupovali jen občas a výhradně na gril kvůli hygieně a absenci teplé vody. Jasně, voda se dá uvařit a nádobí od masa umýt v ní, ale v našich polních podmínkách jsme nechtěli riskovat. A samo o sobě nám ani nechybělo.

41 528 Kč za benzín

Najezdili jsme toho oprvadu hodně, 110 km průměrně každý den. Na jednom místě jsme spali víckrát spíš výjimečně, protože jsme chtěli poznat co nejvíc. V Portugalsku na zastrčených místech u pláží ale můžete strávit i víc jak týden a nikomu vadit nebudete. Náklady půjdou zase o kus níž.

Snažili jsme se optimalizovat spotřebu a hlídali si ji při každém tankování. Vyšla nás průměrně na 8,2 litru na 100 km. Nejméně jsme měli 7,6 l a nejvíc 9,7 litru v Itálii, kde jsme jezdili v kopcích dolů a nahoru a auto ještě neměli úplně ošahané. Když nepřetržitě svítíme, vychází spotřeba okolo 8,5 litru. Záleží ale i na naftě. Brali jsme většinou tu u velkých nákupáků, kde nafta vycházela nejlépe, v Maroku jsme sázeli na větší sítě benzínek, než ty úplně lokální. A vždy vše bez problému.

779 Kč za parkování ve městech

Když už nás nebavilo hledání parkoviště ve stínu a zárověň bezplatného.

746 Kč za dálnice

Placeným úsekům jsme se na dálnicích vyhýbali všude krom Maroka. Zdejší doprava je docela šílená a přeprava po dálnici nám ušetřila pár nervů. Jo a nenechali jsme si ujít projížďku po nejdelším mostě v Evropě Vasco de Gamma do Lisabonu. Jinak jsme poznávali zemi spíš z menších silnic. Peklo to bylo jen v Itálii, jinde jsme si to užívali, a i když jsme ve Španělsku mohli je po bezplatné dálnici, raději jsme jeli horami nebo krajinou.

3375 Kč za internet

Vzhledem k pracovnímu charakteru naší cesty byl internet nezbytností. Za lokální simkarty, paušály nebo kredity jsme zaplatili zmíněných 3375 Kč. Než jsme zakotvili u francouzské simkarty Free (25 GB romingu za 20 eur), střídali jsme simkarty častěji. Většinou jsme ale v každé zemi trávili delší dobu, ke konci cesty už jsme v každé zemi trávili něco přes týden, a proto nám stačila jedna neutrální. Při měsíčních cestách se ale vyplatí podle nás investovat do lokální simky. Třeba Polsko je super levné. Poláci, kteří nás pozvali na pivo na svou chatku, měli 2 čísla se 40 GB dat a neomezeným voláním za 10 eur měsíčně (bez smlouvy). Neuvěřitelný, když 1,5 GB u O2 stojí přes 700 Kč, co?

624 Kč v internetových kavárnách

Lokální simky nám stačily na běžné surfování, poslouchání podcastů a sdílení fotek na blogu i instáč, ale pracovní soubory jsme chodili stahovat do internetových kaváren. S podivem stále ještě existují. Ve Španělsku se jmenují locutorio, v Maroku cyber, v Polsku jsme narazili na sklep computerowy, kde prodávali i náhradní díly. Postahovali jsme tu okolo 1000 GB. V Potrugalsku mají rychlé wifiny v každém obchodě, takže jsme 50 GB stáhli zadarmo za 2 hodinky i tam.

Další náklady

918 Kč za praní v prádelnách nebo kempech

Ve Francii můžete prádelnu vybrat podle recenzí na Googlu, ve Španělsku na ně narazíte spíš náhodou, takže hurá zkoušet kempy (6-8 kg za 3-5 eur, v Pobaltí jsme našli víc domácí prádelny, kde vám prádlo do praček nastrká obsluha a vy si ho vyzvednete za pár hodin (čemuž odpovídá i cena – 6 kg za 7,1 eur), v Polsku pršelo, takže jsme prádelny našli, ale neprali v nich, v Portugalsku jsou skvělé prádelny u sítě Intermarché (8 kg za 4 eura).

362 Kč za teplé sprchy

V Polsku, Maďarsku a v Pobaltí na sprchy natrefíte podle cedulí i větších silnic. Obecně skoro všude, kde je velká koncetrace kamioňáků, najdete po chvíli i sprchu, i když k ní cedule neodkazuje. V Německu jsou kolem dálnic sprchy u každé větší benzínky nebo odpočívadla. Ve Španělsku jsme měli sprchu u polokempu/placeného stellplatzu, v Portugalsku jsme se koupali jen v oceánu. V Maroku jsme na teplou natrefili v pár kempech taky. Většinou se tím dost chlubí, už když vás vítají. Jinak jsme se sprchovali naší solární sprchou nebo sprchou s čerpadýlkem na 12 V.

5651 Kč za trajekty

Necelých 20 eur nás stála přeprava za dodávku (ne obytku – ta by stála 30 eur – jsme menší, tak nám paní uznala dodávku) na litevský poloostrov s přenádherným národním parkem Neringa. Něco přes 5000 Kč stál trajekt do Maroka, což byla jedna z nějvětších položek na naší cestě. Dá se sehnat i levněji přímo v přístavu s menšími společnostmi, ale my vsadili na osvědčený velký trajekt i společnost.

1957 Kč jsme investovali do doplňků do auta

Dokoupili jsme černé fólie do bočních oken, větráček, žárovky a pár dalších drobností. Naštěstí jsme nepotřebovali žádný servis. Hugo je skvělý auto. Klep klep. Ve Španělsku a Portugalsku jsme Huga často myli, protože byl celý od soli. A i tak dostal lak celkem zabrat.

3307 Kč jsme utratili za oblečení v sekáčích a za fast fashion

V Zaře jsem si koupila sukni a trička, jinde Kuba kraťasy a plavky. Jinde zase fusekle a spodní prádlo. V Pobaltí jsme nakoupili svetry a džíny za pár eur v charitativních obchodech.

953 Kč stály pohledy

Které jsme do Čech poslali, i když nějaké asi nedošly.

1977 Kč stály celkem vstupy

Do národních parků – litevská Neringa vyjde na 20 eur jednorázově, ať jste tam týden nebo den. Něco stál vstup na duny, něco muzeu Picassa, citadely, filmová vesnička atd. Tohle je nepovinná položka v rozpočtu, ale stálo to za to.

Sakumprásk nás cesta vyšla na 110 944 Kč i s věcmi, které jsme si přivezli na památku do bytu. Třeba světlo do pracovny nebo balanční sedátko z pobaltských charitativních obchodů a keramiku z Maroka. Pokud si tohle, pár kousků oblečení a třeba vstupy do muzeí odpustíte, dá se s rezervou dostat s náklady pod 100 000 Kč.

Náš příští cíl je zašít se na delší dobu jen v Portugalsku. Víc pracovat a méně se přesouvat.

Co nám cesta dala

Mnohem větší pokoru k přírodě, než jakou jsme dosud měli. Když jsme viděli, kolik je všude odpadků a plastů, rvalo nám to žíly. Nakupování použitých věcí a obecné šetření energií bylo samozřejmostí už dřív. Teď už se navíc rozhodujeme, v jakých obalech nakupujeme a snažíme se pro příště vymyslet řešení, jak se některým obalům úplně vyhnout. Na ovoce, zeleninu a pečivo máme našíté pytlíčky ze sekáčové záclony a na kávu nosíme vlastní hrnek. Otázkou je i oblečení. Máme před sebou ještě dost práce!

Minimalismus. Na tohle slovo už jsme z vanlajfovejch instagramů trochu alergický, ale ono je na tom kus pravdy. Máme míň věcí a skutečně jich potřebujeme ještě méně. Už se těšíme na vybalování v bytě a kolik toho pošleme zase dál.

Uklidnění mysli. Hlavou už nám neteče miliarda myšlenek a úkolů. Mně se dokonce začíná dařit krotit vymýšlení všemožných katastrofických scénářů a nepředstavuji si už, že zatímco si prohlížíme “picassa”, někdo nám krade auto.

Pocit štěstí. Toho opravdickýho. Když sedíte na zápraží, koukáte na hvězdy a slyšíte jen šumění stromů. Nebo stojíte na útesu a myslíte si, že líp už se cítit nemůžete. A že nic už není nemožný.

Sebepoznání i toho vzájemného s parťákem. Nelízt si na nervy navzájem nebo sobě samýmu v jedné krabičce 5 měsíců dá docela zabrat. Člověk má čas si uvědomit, co kdy pokazil a na čem musí makat. A že chyby, které na tom druhém vidí, jsou hlavně ty jeho.

Pravidlo minuty objímání, které můžeme použít kdykoli. Třeba když se schyluje k hádce, jeden se špatně vyspí a druhý prostě nemá náladu, funguje objímání skvěle.

Co nám cesta vzala

Skutečnost, že nám ještě někdy bude stačit desetidenní dovolená. A že budeme moct žít stejně vystresovanej život jako před cestou. Cpát se čokoládou na obalení nervů a žít jen prací. Cestování a bytí v přírodě je totiž ta nejlepší věc na světě! I kdyby to mělo být v lese na kokořínsku.

PS: A jestli myslíte, že to zní moc šťastně, tak to zkuste taky a uvidíte.