Už je to 140 dnů ode dne, kdy jsme sedli do auta a vyrazili do světa. Toulat se, objevovat, fotit, dronovat, pracovat a nabírat síly. Oba jsme nevyléčitelní workoholici. Když už se ale sezení u počítače o půlnoci začalo stávat denní rutinou i o víkendech a slovo nestíhám získalo nový význam, musel nastat čas změny.

Založili jsme krabičku Dream big trip, rozprodali věci, které nám nestály za povšimnutí několik měsíců, sehnali do bytu nájemníky, škudlili každou korunu, vzali se, koupili si Volkswagen LT jménem Hugo a pak se tam přestěhovali. Trvalo nám rok připravit se na nejlepší měsíce našeho života, kdy žijeme na asi tak 7 metrech čtverečních.

Každý den se probouzíme na novém místě. Kancl i ložnici už jsme měli na útesech v Portugalsku, v borových lesích v Maroku, u jezer v Litvě, na vinicích ve Francii, na přehradě ve Španělsku, v národním parku v Polsku, u dálnice v Itálii i u filmového městečka Cinevilla v Lotyšsku. Spací místa ukládáme do cestovatelské Google mapky nebo je rovnou sdílíme přes aplikaci Wildcamping.tips. I teď během cesty si rádi připomínáme, kde jsme před pár měsíci spali.

Díky lokálním simkartám surfujeme a pracujeme odkudkoli a díky počítačovým kavárnám, kterým se třeba ve Španělsku říká locutorio a v Maroku cyber, stahujeme za pár korun i desítky gigabajtů. Ze začátku to byl boj a plahočení se po obchoďácích s volnými wifinami a spoustou místa na parkování, ale vždycky nemůže být jen hej. Poslední dva měsíce jsme zakotvili u francouzského operátora Free, který nabízí roaming s 25 GB za 20 eur. Předtím jsme si vždycky ve větším obchoďáku oběhli operátory a vybrali si nabídku, jakou jsme potřebovali.

K práci na cestách potřebujeme jen dobrou simku a schopnost zapnout soustředění, i když jen pár kroků od vás je nádherná pláž. U počítačů sedíme většinou do 14:00, potom chodíme na procházky nebo se přepravujeme na další místo. A když prší, díváme se na filmy s roadtripovou tematikou, žejo.

Taky už jsme zapadli, hned druhý den ve švýcarských Alpách. Ve 1500 m. n. m. znenadání zavřeli jednu cestu a my se při otáčení zahrabali do štěrku. Vysvobodil nás po probdělé noci a odpočítávání každé odzvoněné hodiny na kostele sympatický Australan Luke, který v kopcích učí lyžování a snowboarding. Skejsli jsme také v několikahodinové zácpě cestou do Doňanského národního parku, kam zrovna mířila tradiční pouť (která je mimochodem hodně zajímavá a plná španělského temperamentu). Nebo jsme vyřízení spali mezi kamiony. Občas to nevyjde ideálně, ale co.

Místa, která chceme navštívit, plánujeme v Tripline, aby se nám (opět) nepodařilo nějaké vynechat a přejet ho (existuje i aplikace do telefonu, i když není moc přívětivá). Na zajímavá místa natrefíme i náhodou, ale většinou máme tipy. Ty hledáme na webech www.atlasobscura.com a www.likealocalguide.com, používáme Use-it aplikaci nebo čteme cestopisy na zpravodajských serverech a mnohdy i v češtině (našli jsme třeba perfektního průvodce po Evropských štítech i celém pobřeží Atlantiku).

Ve městech neobcházíme každý kostel, ale raději se touláme bočními uličkami nebo po uměleckých čtvrtích jako v Lisabonu a hledáme grafitti jako v Málaze. Nejradši máme ale přírodu a všude je tak krásně. Sloviňský národní park v Polsku s jednou z největších pohyblivých dun Górą Łącką nebo litevský park Neringa s úchvatnou přírodou nám braly dech. A co teprve portugalské pobřeží nebo Smaragdové pobřeží v Bretani! Všechny tipy na místa sepisujeme na náš blog podle zemí. Polsko, Litvu a Lotyšsko máme zatím na to-do listu, ještě nás čeká zpáteční cesta z Estonska, kde právě píšeme tenhle článek nedaleko vodního vězení Rummu.

A co nejčastěji jíme? Vaříme si každý den. Ke snídani ovesnou kaši s ořechy nebo sušeným ovocem, k obědu luštěniny nebo horu zeleniny podle toho, v jaké zemi právě jsme, a k večeři si něco ugrilujeme nebo si připravíme vajíčka. Ty už také umíme dělat na milión způsobů. Díky tomu máme nízké a udržitelné náklady nižší než doma. Za den oba projíme 273 Kč a vyváží to i občasné restaurace. V Německu jsme hřešili s currywursty a v Polsku si na chvilku zamilovali pyrohy, ale po nich nám moc dobře teda nebylo. V Maroku nám náklady zvedly milované tažiny, ale naučily nás připravovat zeleninu zase trochu jinak. A tak to máme všude. Ochutnáme v každé zemi danou kuchyni a pak podle toho vaříme.

Cestování si oblíbila i naše fenka Róza. V noci hlídá nás, a když je potřeba, tak přes den auto. Parkujeme většinou na místech, kde může běhat na volno a vždycky se za námi přiběhne pochlubit, jakou našla v lese šišku. Na cestování potřebuje pas, čip, standardní vyšetření před odjezdem do ciziny, a pokud jedete mimo Evropskou unii, tak i včasné vyšetření krve na protilátky proti vzteklině. Abyste se mohli vrátit z Maroka zpět do Španělska, musí být toto potvrzení staré více jak 3 měsíce, jakkoli nesmyslně to zní. V praxi to bylo ale tak, že Rózu nikdy nikdo nekontroloval.

A to je všechno. Žít a uživit se na cestách dá, škoda jen, že jsme to neudělali dřív. Už teď se těšíme do Bulharska a Rumunska, těmihle 5 měsíci to rozhodně nekončí. Jestli chcete vědět, kde právě jsme, sleduje nás na Instagramu nebo Facebooku.