Na bulharském pobřeží jsme strávili polovinu září. I v končící sezóně bylo Černé moře to nejteplejší, v jakém jsme si za celou cestu Evropou smočili svá lejtka. Dokonce jsme šnorchlovali a na mořském dnu honili miniaturní medúzy. Možná vás překvapí, že bulharské pobřeží není celé zastavěné nevkusnými letovisky, ale že tu najdete i nádhernou přírodu a divoké pláže.

K hranicím s Tureckem

Bulharskem jsme prosvištěli, jak nám jen zdejší silnice umožnily, ale návštěvu komunistické svatyně Buzludža nebo hlavního města Sofie jsme si ujít nenechali (ale o tom zase jindy). Míjeli jsme chudinské osady, vyprahlou krajinu, zelenající se hory, betonové sochy a nabourána auta u silnic jako mementa. Na opravdickou dálnici jsme najeli až pár desítek kilometrů před Burgasem, centrem turismu.

Mimochodem, systém poplatků za silnice je v Bulharsku paušální – platíte 10 euro na 10 dnů a známku na SPZ koupíte hned na hranicích. Zpoplatněné jsou mimo dálnice taky něco jako rychlostní silnice a na pobřeží i obyčejné silnice označené příslušnou značkou.

V Burgasu jsme jen rychle nakoupili ve velkém obchoďáku, Róza od nás vztekle odehnala vytrvalého a nepříjemného žebráka a vydali jsme se ještě večer směrem na jih. Mimochodem udělat si větší zásoby jídla před cestou na jih není vůbec na škodu. V menších městech a vesnicích jsou sice skvělé pekárny, zeleninu a ovoce tam člověk jen tak nevidí. A když už ano, tak za velmi turistické ceny. Na druhou stranu vždycky seženete bílé jogurty a balený “balkánský” sýr.

V našem hledáčku byla vesnička Sinemorec, vzdálená jen 10 kilometrů od tureckých hranic. Jakmile se přiblížíte k Sinemorci, budete míjet přenádherné útesy se zlatavou trávou, z nichž vedou cestičky na malé pláže. Mějte trpělivost a dojeďte až do Sinemorce, kde vaše toulky po plážích můžou začít. Nakoukněte i k těm poblíž hranic.

Pasoucí se koně na útesech.

Noc pak můžete strávit jako my na útesech s parádním výhledem, kde vám společnost bude dělat maximálně pár dalších bydlíků nebo rybářů. Na poloprázdný “parking” dojedete ulicí Butamya. Nejezděte ale až na konec, k útesům vedou dvě předchozí odbočky doleva. A abych nezapomněla, budou se kolem vás pást koně. Romantika jak vyšitá.

Nezapomeňte se pár kilometrů za Sinemorcem stavit na dalších nádherných útesech a vykoupat se tam. Na malých plážích rozsetých podél moře najdete jen pár domorodců. V mapě obvykle nejsou značené, ale vedou k nim polní cesty z hlavní silnice, takže je přehlédnete jen těžko – nájezdy jsou horší i lepší, ale cesty jsou průjezdné pak už pohodlně.

Při “návratu” na sever pobřeží čekejte celkem důkladnou příhraniční kontrolu (nebo 2), proběhne to ale v celku rychle – ukážete všechny doklady (vaše, k autu, jen ty psí zase nikoho nezajímaly), prohlédnou vám kufr auta i předek a můžete jet dál.

Cestou k Primorsku

Obleženým plážím u letovisek, jako je třeba Primorsko, jsme se vyhýbali jako čert kříži, a raději hledali schované pláže aspoň trochu mimo civilizaci. Pokud to máte jako my, hned za Primorskem se vydejte silnicí podél moře. Čím dále od města budete, tím méně lidí potkáte. Asi v polovině cesty najdete lesík, kde můžete s klidem strávit i několik nocí. V době naší návštěvy se tam konal festival offroaďáků, a tak jsme pokračovali dál a dojeli až na konečnou k někdejšímu luxusnímu hotelu Pearl Residence. Na polorozbitých okenních tabulích najdete spoustu českých vzkazů a nápisů, dovnitř se ale nedostane ani zkušený urbexer. V hotelu totiž bydlí hlídač se psem (resp. malým uštěkaným ratlíkem), který se přemluvit k návštěvě nedá. V lesíku pár kroků od pláže můžete zase pohodlně spát.

Vrcholem toulek po okolí Primorska je ale cesta k ústí řeky Ropotamo. Cesta je to celkem dlouhá, úzká a nedojedete až na konec – je zahrazena závorou. Auto ale můžete nechat na boku cesty a projít se k plážím, ústí řeky nebo k jakémusi útvaru z kamenů jménem Beglik Tash. A bude to stát za to.

Nedotknutá příroda kousek za zastavěným Primorskem.

Noc jsme nakonec strávili vedle písečné duny nad kilometrovou pláží Шофьорски плаж, kde se ráno opalovalo a koupalo jen pár lidí. Ostrůvků pro obytky je na pobřeží víc, tak si můžete i vybírat.

Zastávka v Burgasu a Nesebaru

Centrum Burgasu jsme si jen rychle prolétli (super jsou hlavně typické obchůdky, kde nakupujete v předklonu nebo na bobku), jinak nás ale zvlášť neohromil. Popravdě jsme mu ale velkou šanci nedali a raději objevovali jeho okolí. Najdete tu spoustu jezer i menších, méně přeplněných pláží. Pár nocí jsme třeba strávili na okraji pláže v Kraymorie, kde jsme potkali plavčíka od Ostravy s bulharskou rodinou. Léto tráví v Bulharsku a hlídá pláže, na zimu se vrací zpátky do Ostravy za svou ženou, kvůli které se do Čech před 30 lety přestěhoval. U moře je příjemná restaurace, kde si dáte super jídlo za pár šupů a mají i rychlý internet. Taverna se jmenuje Стария Капитан.

Naše cesta pobřežím pokračovala až k Nesebaru, protože nás začínal tlačit čas. Legrační je, že v Nesebaru jsme s Kubou už oba před lety byli, jen s někým jiným. Tak jsme si procházku po UNESCEM chráněném historickém centru zopákli. A za těch 6-8 let se pranic nezměnilo. Pořád je starý Nesebar plný turistů, obchodů s fejkovým zbožím a restaurací nabízející stejné jídlo.

Stejně rychle jako jsme do Nesebaru došli, jsme se zase vrátili do našeho útočiště na okraji útesu. Vykoupali jsme s vedle naháčů a šli do auta chvíli pracovat. Díky tomu, že tu foukal vítr, měli jsme “klimatizaci” zajištěnou nonstop. Občas se k nám přidalo nějaké auto s místňákem, které po koupání zase odjelo. Noc tam byla báječná.

 

Kousek přírody před Nesebarem a letovisky na Slunečném pobřeží. GPS: 42.64582, 27.71064

Za ostravsko-karvinskými kořeny

Na severu Bulharska se – díky za to – na chvíli zastavil čas. A nejen ten náš. Nejsou tu žádné hotely ani letoviska. Stěží najdete otevřený obchod nebo poštu, zárukou je ale jakékoli pohostinství.

Vesnička Shabla čítající již desetiletí nefungující rekreační chatičky, jeden poloprázdný kemp a bar ale nabízí malý zázrak. Pláž, kde nikdo není. A co víc, dá se k ní po 2kilometrové polňačce dojet autem a zakempit auto přímo na ní. Není nic lepšího než usínat u šplouchání vln a v noci pozorovat mléčnou dráhu bez světelného znečištění. Až se nám tenhle kousek ráje ani nechce prozrazovat.

Po 2 kilometrech polňačkou jsme dojeli k zapomenutému kousku ráje.

Směrem dál k Rumunsku se nachází městečko Durankulak proslulý hlavně mezi Čechy. Proč? Dodnes tam totiž několik rodin bydlí. Durankulak proslul i kempem, kam se jezdívali rekreovat ostravští a karvinští havíři. Dneska už kemp zeje prázdnotou, ve stejném areálu ale vzniká novější a modernější. Poznáte ho podle kostelíku, který stojí hned u vjezdu. Krásné na tom stále je to, že tu nejsou žádní turisté a rozlehlé pláže jsou nejen nádherné, ale i prázdné.

Výlet do samotné vesnice Durankulak taky stojí za to. Na snídani jsme se zastavili v místním bufetu, kam se kolem sedmé ráno sjíždí celé okolí. Tradiční snídaní je jak jinak než bílej jogurt, který vypijou, nebo si k němu dají kus pečiva. A mezitím si mezi sebou všichni pokecají. My si dali zapečené obložené chleby, po kterých jsem ale blinkala ještě v Bukurešti. Příště si dám taky radši jogurt. S medem.

Od Durankulaku je to už jen pár kroků do Rumunska

PS: Všechna spací místa najdete na naší mapce, že jo.

PS2: A ne že se necháte odradit popularitou Bulharska mezi Čechy. Na místech, která jsme měli v merku, jsme potkali jen sympatické lidi.

Nejkrásnější pláž nedaleko hranic s Rumunskem. GPS: 43.55828, 28.59688