Španělsko v nás dlouho zrálo. Oba jsme tu byli poprvé. A první dojmy nebyly kdovíjaký. Aby ne, první zastávky po třídenní štrece na dálnicích z Francie byly na předměstí Barcelony, v panelákových zástavbách a těsně za hranicemi, kde bylo prostitutek u silnice víc, než jsem kdy viděla u nás.

Architektura turistických residencí, hotelů, apartmánů a vůbec všech domů, kam mají turisti jezdit, je ve Španělsku kapitola sama pro sebe. Kolem spousty divokých nádherných písčitých pláží s lesem jako z ráje začnou stavět nevkusný řadovky nebo přímo celé čtvrti domů jako přes kopírák. Jeden jak druhej. A přitom některé nedostavěné jsou už na prodej a staví další a další.

Čím víc se přibližujeme jihu, tím naštěstí ubývá patrových příšer, co hyzdí krajinu, a příbývá bílých jednopatrových domků. Sláva!

Ale pěkně popořádku. Z Vila Joiosa a El Paraiso jsme pokračovali dál na jih do Alicante.

Alicante

Chvíli jsme přemýšleli, že bychom se stavili pro longboard (budu mít narozky) ve skateshopu kluka z Havířova, na kterého tam narazil Víťa Válka. Nakonec jsme ale jeli dál. Večer nás na předměstí přivítaly u obchoďáku další prostitutky a paneláky. Jedno velký sídliště s přenádhernými písčitými plážemi.

Kousek za Alicante jsme jeli kolem několikakilometrové divoké pláže plné aut, obytňáků, alkoven i karavanů. Hledáme spíše prázdné pláže, ale potěšilo nás, že je to tu tak bez problému.

Salinas de San Pedro

Směrem na jih furt pryč jsme to stočili na výběžek do moře u San Pedra. Vedle obrovských kopců ze soli tu je i rezervace Salinas de San Pedro, která začínala přímo u “naší” pláže, kde jsme to na 2 noci zaparkovali. V téhle velké rezervaci podobně jako v Camargue uvidíte plameňáky. Růžový.

Celé tři dny to docela bouřilo, moře bylo černý a vlny vysoký. Kite surfaři, co se k nám přidali, vytáhli až poslední den, když jsme odjížděli. Poprvý jsme tady potkali mladý cestovatele. Dvakrát hurá! Na pláž občas přijel pejskař, jinak nikdo.

Cartagena

Se zasoleným autem od bouře a pískem i v těstovinách jsme pláž vyměnili za kopce. Projeli jsme Cartagenou a zůstali 2 noci kousek za ní. Výhled jsme měli na všech 5 kopců, mezi které je Cartagena vklíněna. Menšími kopci vede cesta vedle cesty na procházky i kola.

Před odjezdem jsme okoukli i město. Začali jsme výlezem na pevnost Castillo de la Atalaya a se 2 španělskýma klukama na vycházce ji v rámci pravidel urbexu prozkoumali. Dneska už se nepoužívá, ale během Války kantonů byla pevnost známá jako Hrad smrti. Z 24 zbraní vystříleli přes 2000 nábojů. A celé město odtud vidíte na dlani.

Cestou nahoru jsme si v kopcích všimli obrovských vytesaných propastí do skal. Po vybetonované (!) skále jsme sešli dolů a našli opuštěný dům, chodby ve skalách a koryta na vodu táhnoucích podél kopců. Vůbec jsme nechápali, že se tu někdy muselo valit takové množství vody. Setkávalo se mezi skálami v korytu a odtékalo dál do dnešního cartagenského předměstí.

Z koryt a bodláčí jsme se vypletli do centra Cartageny. Staré město je plné anglických turistů. Přes honosná náměstíčka kolem archeologického muzea se zbytky římské architektury se dostanete do přístavu. Neméně bohatého. S loďmi připomínající Titanic. Věděli jste, že tyhle lodě troubí hezký melodie, když vyplouvají? My ne.

Došli jsme i k Římskému divadlu (moc pěkný) a zahradám hradu Concepción (taky dobrý). O to víc nás překvapilo, že pod kopcem téhle navštěvované památky a o jednu ulici dál stojí / sedí na ulici / sedí přímo ve svém domě další prostittutky, v rozpadajících se domech lezou v odpadcích kočky, parkovištěm radši ani nechcete projít, protože tam kšeftujou veksláci a divně si vás měří. Vůbec všichni postávající lidi na ulici si vás měří. S červenýma šatičkama a foťákem kolem krku jsme fofrem zmizeli. V jedné ulici se turisti cpou tapas a v druhé mrazí totální bída. S hlavou plnou otázek a myšlenek jsme jeli dál…

Odbočka. Ve Francii na Erasmu jsem bydlela v Roubaix, 2 bloky od arabské čtvrti, kam se Francouzové báli vkročit a divili se, že chodím domů pěšky. A sama. A, panenkoskákavá, za tmy! A už vůbec, že se tam chodím procházet a fotit.

Bylo to úplně v pohodě. Jen jednou mě trochu zrovna při focení jedné cedule vystrašil místňák, který řekl, ať ten foťák tady moc neukazuju a mažu z týhle čtvrti radši pryč. Tak jsem šla. Ale stejně se zas vrátila.

… přírodou. Která je tu tak nádherná a často úplně netknutá. Projíždíte mezi kopci se žlutými bambulkami. Míjíte stáda ovcí nebo koz s usměvavými pastevci. A jen pár rozbořených domů. Pláže tu jsou divoké a dlouhé s pískovými skalami nebo černými útesy. A kdekoli můžete chvíli zastavit nebo i na delší dobu zaparkovat.

Zrovna bydlíme mezi starým a novým Mojácarem. Prší, ale je nám bezvadně!